Expedice Monoxylon 1995

Je zvláštní ironii osudu, že kapitolu o plavbách přes Středozemní moře píši v době, kdy přes jeho vody, už několik měsíců míří do Evropy lodě, s tisícovkami migrantů. Připlouvají na plavidlech, která jsou v některých případech možná horší než ta, která lidé používali před 8000 lety, v mladší době kamenné. Proč zrovna před 8000 lety? Přibližně po téhle době totiž podnikli v roce 1995, a pak ještě v roce 1998, královéhradečtí vysokoškoláci unikátní plavby v replikách pravěkých plavidel, kterým se říká monoxyl. Při první výpravě byla na dlabaném člunu hypotetické podoby překonána trasa dlouhá přes 300 kilometrů. Při druhé výpravě o tři roky později urazil jiný člun přes 800 kilometrů podél pobřeží Středozemního moře. Zejména výsledky první expedice byly natolik významné, že byla zařazena mezi deset nejúspěšnějších českých vědeckých projektů po roce 1989. A to navzdory tomu, co o nich říká Doc. Tichý. „Naše expedice vznikaly v té zvláštní době devadesátých let dvacátého století, kdy se tehdejší Česká republika nacházela v transformační ekonomicko - společensko – politické etapě, a kdy vše co nepřinášelo okamžitý ekonomický efekt, bylo převážně eliminováno. Z tohoto pohledu bylo načasování našich expedicí nejhorším možným počinem. Vše co jsme tehdy měli, bylo mládí a neskutečná energie. Chtěli jsme dokázat, že kde je vůle, je i cesta. Tento, možná patetický výrok, je však skutečným významem expedicí Monoxylon I. i II., které se neuskutečnily díky penězům, nýbrž jim navzdory“ konstatuje Doc. Radomír Tichý vedoucí katedry archeologie Královéhradecké univerzity, svými mořeplaveckými kamarády zvaný Náčelník.

„Expedice rovněž šířila povědomí o archeologii, která je dodnes ve společnosti tak trochu považována za zvláštní práci spojenou s olysalými profesory v zaprášených kabinetech plných sbírek brontosaurů a jiných fosílii. Skutečnost však byla zcela jiná a pozornost, které se dostávalo opáleným a svalnatým členům našich výprav v příbojích přímořských letovisek, by jistě záviděli i zaměstnanci zdánlivě prestižnějších profesí“, dodává rozverně Radomír Tichý.

Průkopníkem a nejznámějším představitelem experimentální archeologie byl norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl, který svůj život zasvětil pokusům, kterými chtěl ukázat možnosti předkolumbovských cestovatelů překonávat oceány za pomocí mořských proudů. Jeho nejslavnější plavbou je ta z roku 1947, kdy na replice inckého voru z balzového dřeva pojmenovaného Kon – Tiki přeplul z Jižní Ameriky do Polynésie, při kterém šestičlenná posádka urazila za 101 dní bezmála 7000 kilometrů. Neméně významnými byly Hayerdalovy plavby na papyrusových lodích Ra I. a Ra II. A ještě později také legendární plavba na rákosovém člunu Tigris. Dvě výpravy dokonce absolvoval i s významným Čechoslovákem žijícím v exilu Eduardem Ingrišem.

„Mé prvotní touhy a sny se začaly rýsovat v dobách, kdy jsem byl jako malý kluk s rodiči u moře v tehdejší Jugoslávii, což byl v té době malý zázrak,“, vzpomíná na své dětství známý archeolog. „Při pohledu na vlny jsem si představoval, jak na nich pluje pravěké plavidlo. Přečetl jsem tehdy stejně jako většina kluků z mé generace všechny knihy od Eduarda Štorcha či významného českého paleontologa Josefa Augusty, které podpořily můj zájem o archeologii. Zvláštní zálibu jsem našel v plavidlech, snad pro jejich dar spojovat břehy, na kterých žijí lidé“, popisuje své „vědecké“ začátky Radomír Tichý.

Mnohem později, už jako student vysoké školy, dal své náklonnosti k lodím reálnější obrysy. „Celá myšlenka na pozdější expedice vznikla někdy v roce 1995, kdy jsem zkoušel žít se svými kamarády jako v pravěku“, vysvětluje „Náčelník“ obou expedicí Doc. Radomír Tichý. „Někdy tehdy mě napadlo, pokusit se plout přes moře, jako pravěcí lidé“, doplňuje.

Naši dávní předkové v mladší době kamenné pluli na lodích, kterým se říká monoxyl. Je to výraz, který se používá pro loď vydlabanou z jednoho kmene stromu. Používaly se v pravěku, ale přírodní národy se na nich plaví dodnes. Archeologové běžněji znají tato plavidla z vnitrozemí v menších rozměrech.

Strom pro první monoxyl byl z padlého topolu, který porazili v Hradci Králové, vzpomíná si Doc. Tichý „Odpovídající strom jsme hledali dlouho a k jeho nalezení pomohla vlastně náhoda. Jel jsem autem po Hradci a najednou jsem ho uviděl. Ležel pokácený na zemi a já jsem okamžitě věděl, že je to ten pravý. Měl v sobě náznak budoucího člunu se zvadnutou přídí a zádí, tak jak si člun představují suchozemci, jakými jsme tehdy byli.“, loví v paměti dávnou vzpomínku. „Topol nám tehdy darovalo město Hradec Králové, ale kmen by byl beztak rozřezán na palivové dřevo. To však nijak nesnižuje tehdejší podporu“, zdůrazňuje Doc. Tichý.

Strom byl přepraven do loděnice na břehu slepého ramena řeky Orlice v Hradci Králové, kde ho začali opracovávat nejen studenti z řad budoucích učitelů historie, ale i ostatních oborů. Nutno podotknout, že zcela o své svobodné vůli a nadšení. Žádné zápočty, ba ani zkoušky „za lidovku“ se ale za tvrdou práci neudělovaly. Při práci používali kombinaci pravěkých a současných metod, když moderními sekerami vysekali po požadované délce stromu rýhu, kterou poté postupně vypalovali ohněm. Dlabání člunu, který měřil necelých pět metrů a byl přes metr široký, pak probíhalo kamennými i ocelovými sekyrkami a motykami. Všechny parametry plavidla byly jen dílem fantazie, protože nikdo netušil, jak takový originální monoxyl přesně vypadal. V osmdesátých letech sice byly na dánském pobřeží nalezeny dva prehistorické dlabané čluny používané tehdy na moři v severní Evropě, ale jejich štíhlý dlouhý tvar se nezdál být vhodný pro námořní plavbu. Shodou náhod však byl v roce 1994 souběžně s výrobou monoxylu, nalezen italskými archeology v jezeře Bracciano severně od Říma dlabaný člun z mladší doby kamenné, který se později stal předlohou pro člun vyrobený pro expedici Monoxylon II.

„To jsme však ještě v době výroby první lodi nevěděli, takže jsme vše opravdu tvořili intuitivně“, popisuje vznik plavidla Doc. Tichý. Například jsme se snažili o maximální výšku bortů (bočních stěn), tak aby nám do člunu vlny nenabraly vodu. Tím ovšem vznikl na pomyslném řezu tvar vejce stojícího ve vratké poloze a my jsme řešili stabilitu lodě. Proto jsme se neobešli bez boční stabilizace - plováku. Ovšem jestli je znali, už v pravěku to nevíme, ale přírodní národy ho používají dodnes“ vypráví Doc. Tichý. „Rovněž jsme řešili otázku pádel. Nejprve jsme si vyrobili svoje, která ovšem velmi rychle nasákla vodou a byla pekelně těžká. Z pohledu archeologického experimentu bychom k použití „pravěkých“ pádel museli mít k dispozici i pravěké pádlaře, a to jsme neměli“ žertuje legendární Náčelník.

Celá stavba člunu nakonec zabrala deset dní vypalování ohněm a 500 hodin práce ručními nástroji. O tom jak úžasná to bez ohledu na množství mozolů byla pro mladé lidi i jejich učitele práce, svědčí zdánlivě banální perlička dokreslující tehdejší přátelskou atmosféru, kdy při rozhovoru v rozhlase vyprávěl jeden z jeho studentů do mikrofonu „Náčelník nám při stavbě například vypráví, že monoxyl byl podle něj určitě prvním mořským plavidlem a jistě vypadal nějak takto“, rozumoval tenkrát student. To však byla v tu chvíli opravdu jenom hypotéza, protože ani docent Tichý přesně nevěděl, zda loď vypadala opravdu takto. Ale potvrzení tohoto předpokladu na sebe nenechalo dlouho čekat. „Jak už jsem zmínil, tak shodou okolností jen o něco málo později po tomto rozhovoru, Italové monoxyl z neolitu skutečně našli a vyjádřili stejnou hypotézu jako já, že mohl být schopný plavby na moři“, pyšní se pravdivostí své vědecké předvídavosti legendární mořský vlk.

Loď tedy byla postavena a začaly její zkoušky na vodě. Po jejich úspěšném zvládnutí se začala připravovat první česká expedice experimentální archeologie, která chtěla dokázat, že právě na takovém dřevěném člunu se z Malé Asie do Evropy kdysi dostali první zemědělci. „Druhým cílem expedice pak bylo, abychom se všichni vrátili živí a zdraví domů" zdůrazňuje Radomír Tichý a doplňuje, že se vůbec nejednalo o snadnou výpravu. „Vždyť ani jeden z nás tehdy neměl s mořeplavectvím žádné zkušenosti a mnozí studenti byli úplně poprvé u moře!“, podtrhuje náročnost celého vědeckého podniku legendární Náčelník. Termín výpravy byl stanovaný na období od 8. do 23. září 1995. Posádku tvořili všichni, kteří se na stavbě Monoxylu podíleli.

Píše se 1. září 1995 a ze dvora Pedagogické fakulty v Hradci Králové vyrazila s týdenním předstihem lehká Avia s člunem na korbě. Posádka pak za ní cestovala autobusem, trajektem a občas i na korbě zmíněné Avie. Čekala je expedice, na kterou vyplouvali z italských Benátek ke břehům Malé Asie. „Bojová hra“, na kterou se nezapomíná do konce života.

Ještě než však vůbec mohla expedice vyrazit, museli vyřídit povolení k plavbě tohoto člunu po moři, což nebylo nic jednoduchého. „Je totiž rozdíl, když vyřizujete povolení pro moderní loď a pro člun, který si nikdo ani nedokáže představit“, konstatuje Radomír Tichý a dodává „V Řecku jsme ani nenalezli úřady, které by s námi o tom komunikovaly. Bylo to prostě příliš „mimo kolonky“. Pro zajímavost na druhé expedici v roce 1998 už „řidičák“ na monoxyl sice měli vydaný naším Ministerstvem dopravy, ale na Sicílii při výjezdu na moře to úřady stejně nezajímalo. Řekli jim jste „svobodná loď“, tak si plujte.

Expedici v roce 1995 jako doprovodné plavidlo provázela jachta kapitána Milana Parchomenka. „Milan už bohužel nežije, ale bez něj bychom to rozhodně nezvládli!“, vzdává hold zesnulému kapitánovi Náčelník. „Brali jsme ho jako velkou oporu, přestože jeho plavidlo bylo malé. Vzpomínám si třeba rád na okamžik, kdy jsme se Řeků na ostrově Ikária ptali, jaké plavidlo je nejlepší, aby nás případně vzalo do vleku při nejtěžší plavbě na ostrov Mykónos, na níž jsme museli vyrazit i přes neklidné moře. Odpověděli stručně: „Vaše jachta“. A my jsme málem omdleli. Ale ne tak Milan, který řekl: „tak jo“ a jelo se“, vzpomíná Radomír Tichý. Z první expedice rovněž vznikl film v režii Zdeňka Zvonka, ve kterém Milan Parchomenko vypráví: „S takovým člunem nemám vůbec žádné zkušenosti, tak musím věřit tomu, co o něm říká Náčelník a študáci. Vypadá to bytelné, takže jediná věc, která to snad může ohrozit, jsou vysoké vlny, které budou člun zalévat“, vypráví ve filmu kapitán těsně před vyplutím. To ještě netušil, že největší problémy monoxylu způsobí paradoxně právě jeho jachta, která ho při manévru na rozbouřeném moři, málem poslala ke dnu. Ale to hodně předbíháme. Vraťme se teď na samotný počátek plavby.

Trasa byla záměrně naplánovaná co možná nejkratší možnou cestou z ostrova Sámos přes Ikárii, Mykónos, Tínos, Andros, Euboii a s cílem na řecké pevnině. Plánovaná délka trasy byla přibližně 300 kilometrů. Zajímavostí bylo, že posádku tvořili bez výjimky vnitrozemci, kteří si díky tomu vysloužili obdiv lidí z pobřeží. „Měli jsme v plánu, že „pádlaři“, jak jsme si říkali, se budou v monoxylu střídat optimálně po třech hodinách. Po té době se pak pomocí gumového člunu spojeného s jachtou lanem posádky vymění“, popisuje Radomír Tichý logistiku. „Posádky tvořili mladí lidé, částečně moji studenti, ale i studenti z Polska, Slovenska a Německa. Dohromady nás bylo dvacetpět. Zajímavostí je, že na druhé expedici v roce 1998 byly i dvě dívky. Jedna z nich byla mezi námi jediný vodácký profesionál obou expedicí, i když mezi muži bylo i několik tělocvikářů. O to je však výsledek expedic cennější“, chválí vyspělost a odolnost svých posádek Náčelník.

Start plavby byl naplánován z městečka Pythagorion na jihovýchodní straně řeckého ostrova Samos. Je odtud dobře vidět turecké pobřeží. Trvalo pět dnů než se první posádka expedice Monoxylon dostala z Benátek až na toto nejvzdálenější místo naší cesty. Trajekt kotví při severním pobřeží, takže ještě jeden musejí věnovat přejezdu Avie napříč ostrovem do Pythagorionu. Tam konečně dochází za velkého zájmu domorodců i turistů k toužebně očekávanému spuštění plavidla na vodu. Ve své knize EXPEDICE MONOXYLON na ty chvíle Radek Tichý vzpomíná „Po 15 hodině vyplouvá první posádka. První výjezd z přístavu se zdařil. Dvakrát zkoušíme manipulaci s kotvou. Mimo přístav bouří vlny. Upravujeme kormidlo. Je třeba nacvičit obrat ve vlnách. Jsou největší, jaké jsme kdy jeli. Nejdůležitější je plout kolmo na ně. Bok plavidla je totiž nejvíce zranitelný. Vracíme se vystřídat posádku. Kluků se zmocňuje nadšení. Plavidlo obstálo a věřit mu je velmi důležité. Jsme na počátku cesty. Začíná náš návrat k pevninské Evropě. Právě odtud z Malé Asie se před asi osmi tisíci lety musely prvky neolitického způsobu života dostávat na náš kontinent“.

Doc. Radomír Tichý psal poctivě celou cestu lodní deník, který dokumentuje a přibližuje průběh celé plavby. Ty nejzajímavější pasáže jsem z nich vybral a pokusil se z nich poskládat příběh jejich cesty.

Je 8. září 1995, 4 hodiny ráno. V malém táboře na nejzápadnějším výběžku ostrova Samos se pomalu a neochotně probouzí naší mořeplavci. Po snídani opouštějí Avia, jachta i dlabaný člun přístav. Každý sám. Mimo přístav po dvou hodinách plavby bereme pokusné plavidlo do vleku a hnaní motorem jachty míříme podél jižního pobřeží ostrova na západ. Naše cesta začne až od jeho opačného konce. V neolitu byl totiž Samos spojen s tureckou pevninou, takže byl poloostrovem.

Definitivně opouštíme ostrov Samos až v 6.15. Brzy na to vychází Slunce. Mimo zákryt ostrova začínají vlny a vítr. Loď se kymácí. Není to zcela příjemný pocit, ale člověk si za několik hodin zvykne. Větší problémy jim způsoboval stěžeň s plachtou, který působil jako páka a pohonu lodi nic nepřinášel. Skasali tedy plachtu a na příští zastávce stěžeň odstranili. Z lodi je dobře vidět na všechny ostrovy, které mají před sebou, ale skutečná vzdálenost je matoucí. Plavba trvá déle, než by se očím zdálo.

Ve chvíli, kdy člun míjí mohutné souostroví Fournoi zažívá posádka to čemu se dnes při nekontrolovatelnému přílivu migrantů těžko věří. Připlouvá k nim totiž rybářský člun, na kterém je kromě rybářů také policista. Vstupuje na jachtu a prohlíží i podpalubí. Vzápětí se zajímá o počty účastníků expedice a jejich cestovní pasy. Vysvětlování jde ztuha, protože nikdo z členů expedice neumí řecky a policista zase anglicky. Atmosféra je napjatá, ale mladý policista je nakonec spokojen. Jeho návštěvu však do poslední chvíle provázejí vážné tváře rybářů. Neobvyklé dlabané plavidlo totiž budí nejen uznání, ale i obavy, zda se na něm neplaví uprchlíci z Turecka. „Tento syndrom provází všechny ostrovní Řeky. Proto ta ochota rybářů zavést policistu kamkoli“, konstatuje ve své knize Radomír Tichý. Co tam na dnešní nekontrolovatelnou migraci asi říkají řečtí rybáři dnes…

Pokračují v plavbě a pomalu se blíží k prvnímu cíli plavby, k ostrovu Ikaria. Problémy s policií však nekončí a připlouvá jim vstříc policejní člun. Policisté požadují jména a čísla pasů. Tentokrát je seznam připravený a uklidnění policisté zase odjíždí zpátky k pobřeží. Unavená posádka poté mohla po třiceti kilometrech a devíti a čtvrt hodině nerušeně přistát v přístavu Kirikos, kde je vítá plno zvědavců z řad turistů. Domorodce zastupují jen dva policisté se služebním vozem, kteří si nedůvěřivě přeměřují podivnou výpravu.

V lodním deníku se dočítám, že další den vstávají členové expedice opět ve čtyři hodiny ráno a o hodinu později už pádlují na otevřené moře. Hladina je klidná a svítí měsíc. Projíždí podél pobřeží ostrova lkaria a rychlost jejich plavidla je větší, než včera při plavbě z ostrova Samos. Až do třinácti hodin stereotypně pádlují do poslední osady na západním cípu Ikarie, Nikolaos, kde budou nocovat před tím, než vyrazí na Mykonos. To však ještě netuší, že je nepříznivé počasí uvězní na ostrově na tři dny. Podzim holt začal i ve Středomoří. Radomír Tichý na ty chvíle ve své knize vzpomíná: „Už tři dny jsme zajatci ostrova Ikaria. Až mi po expedici Monoxylon bude někdo říkat, že se dalo předpokládat překonání Egejského moře na člunu vydlabaném z jednoho kmene, pomyslím si, že je hlupák. Nevěděl jsem to před vyplutím a nevím to ani teď, kdy je část účastníků expedice s pokusným plavidlem a doprovodnou jachtou na ostrově uprostřed Egejského moře“, konstatuje v textu, z kterého je cítit napětí a snad i trošku trudnomyslnosti.

Je 13. září a počasí se konečně umoudřuje natolik, aby mohli vyrazit dále. Prostě musí, protože jim dochází zásoby potravin. Ráno před vyplutím tedy snídají aspoň neoblíbený lisovaný chleba. Nic jiného už stejně nemají, protože auto se zásobami už dávno převezl trajekt na následující ostrov Mykonos.

Náčelník výpravy v knize vzpomíná: „Dnes v noci už nikdo stejně pořádně nespal. Do noci jsme debatovali v kruhu starších o další cestě. Posádku už pálí půda pod nohama, ale televizní předpověď počasí v malé řecké hospůdce nehlásí žádnou změnu k lepšímu, Rybáři už tři dny nevyjíždějí na moře. Domorodci osady Nikolaos s námi cítí, ale po našem příjezdu raději schovali všechny dívky. Při ranní kontrole člunu mi jeden z domorodců signalizoval: Dnes jeďte, dnes jsou vhodné podmínky. Asi už chtěli pustit děvčata na vzduch“.

V 7 hodin a 15 minut tedy po třech dnech zase konečně posádka sedí v dlabaném člunu, o jehož okraje se dřou do rukou a odplouvají. „Nikdy nepochopím, jak se z těch kluků stali tak rychle námořníci! Vždyť někteří z nich viděli moře poprvé v životě“, suše konstatuje Radomír Tichý. V zátoce je docela klid, ale za majákem na konci ostrova fučí stále stejný vítr. Objevují se větší a větší vlny. Hřebeny dosahují už asi dvou metrů. Je to cesta od hřebenu k hřebenu, z kterého člun padá rychle dolů. A tak pořád dokola. Některé vrcholky se pění a tříšť vody padá na posádku. K tomu se přidává voda hnaná nad hladinou větrem. Byli poprvé na otevřeném moři, mimo závětří ostrovů. Cesta z ostrova Ikaria na Mykonos je nejdelší z etap mezi ostrovy. Měří kolem 50 kilometrů. Na nikom není nitka suchá a čas od času je třeba vybírat hromadící se vodu u nohou.

Radomír Tichý do svého deníku zaznamenal tehdejší atmosféru na lodích: „Střídat - střídat!" Od našeho vyplutí uplynuly dvě hodiny. Kapitán doprovodného plavidla hlásí, že jsme urazili asi 11 kilometrů. Za takových podmínek jsme ještě posádku neměnili. Vlny se vysoko zdvihají a doprovodná jachta se při zpomalení značně kývá. Dohodnuto. Pokusíme se. Jsem v pětici, která bude vystřídána. Z doprovodného plavidla začali povolovat lano s gumovým člunem. Je třeba ještě řádně zabrat pádly, abychom ho chytili. Podařilo se a část posádky se neobratně souká do gumového plavidla. Odraženo. V monoxylu zůstává pět pádlařů a kormidelník. Teď se musí hodně snažit. Vlny je okamžitě odnášejí. Svaly na jachtě přitahují co nejrychleji gumový člun. Dereme se na palubu a čerstvé síly nás střídají. Ale ani na jachtě není situace růžová. Kývání je široké, nedá se stát, proto se jen posouváme po lavicích a bortech. Hrozí zde daleko silněji mořská nemoc. Střídací gumový člun se podařilo trefit na monoxyl. Posádka je zase celá a plavba pokračuje“.

Na jachtě však dochází k vážné diskusi mezi Náčelníkem a kapitánem Milanem Parchomenkem. Mají před sebou dalších nejméně čtyřicet kilometrů a vítr i vlny stále sílí. Začíná být neúnosné dále pokračovat v cestě. Dohodnou se, že jachta vezme monoxyl do vleku. Jak dramatické to byly chvíle, je jednoduché vytušit z myšlenkových pochodů Radomíra Tichého, které si poznamenal do svého deníku: „Držím se paluby a přemýšlím. V situaci nebezpečí a ohrožení životů mi spousta myšlenek znovu probíhá hlavou. Vděčnost za pocit stát na pevné zemi. Vděčnost za každý den života, na který za normálních podmínek skuhráme. Vděčnost a pokora - před NĚČÍM - přírodou, Bohem, vůlí...? Nejsilněji se vkrádá pocit odpovědnosti za posádku, všechny studenty, které jsem do této akce zatáhnul. Jasně cítím, že jejich bezpečí je pro mne důležitější, než výsledek pokusu, na který jsem sice čekal několik let... Už nikdy žádnou takovou akci nepodniknu, jen ať jsou všichni v pořádku! Všude kolem je jen rozbouřené moře a na konci vlečného lana se třepotá tunový člun a jedenáct lidí posádky. Všichni jsou to hrdinové!“

Z chmurných myšlenek ho jistě vytrhnul až vrtulník, který jim začal kroužit nad hlavou. Pilot hlásí, že vidí: „Malá jachta, která táhne dřevěný člun plný lidí", zní úřední zpráva Ministerstvu řeckého obchodního námořnictva. Ale to se dozví až následujícího dne. Zatím mají plné ruce práce s tím, aby se dostali do bezpečí. Do cíle už mají jen poslední dva kilometry, bouře zuří čím dál víc a rychle se setmělo. Kapitán později vypočítá rychlost větru padesát kilometrů v hodině. Tažený monoxyl, ve kterém se už několik hodin nepodařilo vystřídat posádku, v té tmě vůbec není vidět. Mají strach o jejich osud. V dálce před sebou konečně zahlédnou zelené světlo lodi, které se vzápětí vyměnilo za červené. To znamenalo jediné – přístav! Vlny mizí. Úzkým vjezdem vplouvají do nevelké, ale dobře chráněné zátoky. S úlevou zjišťují, že těžce zkoušená posádka monoxylu je v pořádku a rychle se po skupinkách rozprchli se zavazadly po pláži. Obsadili plážová lehátka a zahrabali se do spacáků. Je 22 hodin. Mají za sebou 15 hodin plavby na rozbouřeném moři. Na suchozemce slušná porce.

Další den se mají setkat s pěti členy expedice, které tady vyložili už před pár dny cestou na Sámos. Ti se mají vystřídat s pěti jinými kamarády. Taková jsou pravidla. Ranní plavba podél ostrova trvá sotva čtyři hodiny, když už zdálky na jednom výběžku do moře zahlédnou známou plachtu stanu a u ní kamarády. Ti jim radostně běželi v ústrety, ale místo srdečného setkání, přišly další potíže s Řeckou policií. Ti k nim tentokrát přijeli na civilní lodi i s turisty a hozené lano z paluby nešlo odmítnout. Museli se nechat odtáhnout ke břehu. A začala pořádná kontrola. Po chvíli přirazila ke břehu i jachta a kapitánovi Parchomenkovi okamžitě odebrali policisté doklady. Všem ostatním pasy. Na místo zatčení přijíždí i zásobovací automobil a tak konečně aspoň zahánějí velký hlad. Od policistů se dozvídají, že mají přijít večer na stanici. Po dlouhém výslechu jim policisté prozradí, že dostali z Ministerstva příkaz k jejich zadržení, neboť nemají povolení k plavbě. Byla to bezvýchodná chvíle. Povolení k další plavbě se s nimi nakonec podařilo dojednat, a velitel policejní stanice před jejich očima příkaz roztrhal a propustil je. Pochopili, že kdo přichází z moře, je podezřelý…

Radomír Tichý na dalších stránkách své knihy podrobně popisuje další dny plavby, ze které vybírám to nejpodstatnější: „Po klidné plavbě podél lkárie a bouři před ostrovem Mykonos byla v dalších dnech přeplavba mezi ostrovy ovlivněna tentokrát jižním větrem. Při plavbě na Tínos 15. září směřovaly vlny i vítr zleva. Situace však nebyla nijak vážná. Důkazem toho je skutečnost, že to zvládla i čerstvá posádka z Mykonosu, která na moři pádlovala poprvé. Bylo dobře znát, že zkušenost začíná nabírat na významu.“

Postupně se vlnami „propádlovali“ přes úžinu oddělující ostrovy Tínos a Andros a užívali si úžasných chvil, které člověk může prožít jen na výjimečné expedici. Už to vypadalo, že budou mít na počasí štěstí až do cíle, ale 19. září jim počasí přichystalo stejné chvíle, jako při plavbě na Mykonos. V deníku Náčelníka se dočítám: „Už od noci foukal silný vítr a při výjezdu z ostrova se vlny zvětšují. Zanedlouho je situace srovnatelná s plavbou na Mykonos. Po čtrnácti kilometrech jachta bere člun do vleku a okolo 13 hodiny vjíždíme do zálivu Karystos na ostrově Euboia. Překonali jsme téměř třicet kilometrů.“

Jako nejkrásnější část plavby popisuje Doc. Tichý úsek plavby v zálivu Karystos do městečka Marmari, kde po zkušenostech s Řeckou policií kotví mimo město. Klidná a relativně rychlá plavba měřila 25 kilometrů. O den později je pak čekal poslední přejezd, který je dělil od pevniny a 22. září už bylo jasné, že se jim jejich sen splnil. Čekaly je poslední dva dny plavby. V deníku Náčelníka se mimo jiné píše: „Moře je klidné a my vyplouváme v 7,45. Během dvou hodin míjíme dva ostrůvky a blížíme se k mysu Marathon. Už za pár hodin uvidíme příjemnou písčitou pláž s borovicemi a želvami. Slavnou marathonskou pláň, kde se odehrála ve starověku ona bitva. Už zítra po sedmi posledních kilometrech doplujeme do našeho symbolického cíle v Nea Makri. Do místa osídleného na mořském pobřeží již v mladší době kamenné. Plavidlo s vyčerpanou, ale šťastnou posádkou přistálo. Právě překonalo trasu dlouhou 290 kilometrů za 10 dnů během 70 hodin.“

Úspěšná a natěšená posádka, inspirovaná nálezem skutečného neolitického monoxylu z jezera Bracciano, se pustila do přípravy druhé expedice, která se uskutečnila o tři roky později v roce 1998. Radomír Tichý vypráví „Jeli jsme pět úseků západním Středomořím o celkové délce 800 km po stopách prvních zemědělců, kteří jistě příbřežní plavbu používali. Jen na počátku expedice jsme pluli na ostrov, kde jsme na Liparských ostrovech nabrali obsidián. Ten se v neolitu vozil až na pobřeží dnešní Francie. V Lisabonu se tehdy konala EXPO věnovaná mořím a oceánům. Bylo nevídané, že jsme tam jako suchozemci připluli na plavidle s podobou jako před 8000 lety“ připomíná velký úspěch našich mořeplavců.

Oba dva úspěšné čluny jsou dnes umístěny v Archeoparku ve Všestarech u Hradce Králové, který seznamuje své návštěvníky s životem pravěkých lidí nejen na území České republiky. Expedice MONOXYLON I. i II. tam mají své důstojné místo, které jim za výsledky, kterých na nich naši dobrodruzi dosáhli, po právu náleží.

Autor: Marek Hýža