Expedice Rembaranka 1969

S kamerou za Rembaranky aneb po stopách zapomenuté expedice

Pozvánka na ostravskou předpremiéru závěrečného dílu filmového cyklu Expedice Rembaranka 1969

Pozvánka na ostravskou předpremiéru závěrečného dílu filmového cyklu "Expedice Rembaranka 1969"

V srpnu 2017 přiletěl do Česka jeden z našich australských krajanů. Vezl kopie filmů, které jeho otec, kameraman Jiří Vrožina (1938-1993), natočil před 50 lety v buši Arnhemské země. Do té doby byly považovány za zničené. Když předával záběry autorovi článku (zvukový záznam se ztratil), oživil se příběh z roku 1971, kdy Československá televize uvedla divácky úspěšný cestopisný seriál Za lidmi doby kamenné. Po Vrožinově emigraci v roce 1981 se cyklus ocitl v „trezoru“ a zkázu filmů dokončila v červenci 1997 povodeň televizního archivu. To už byl ostravský kameraman po smrti. Nebýt jeho syna, skončilo by filmové svědectví o putování českých a moravských vědců za domorodci kmen Rembaranka v zapomnění. Nalezené filmy byly sestříhány a nově okomentovány do nového cyklu Expedice Rembaranka 1969. Ve středu 8. ledna 2020 v 17 hodin bude závěrečný díl seriálu promítnut v předpremiéře ve studiu JP II. televize Noe na Kostelním náměstí v Ostravě. Celý seriál odvysílá TV Noe v lednu a únoru 2020.

„O dávných Austrálcích se říká, že svoji kulturu nenosili v rukách nebo na zádech, ale v hlavách,“ charakterizoval etnolog Náprstkova muzea Stanislav Novotný způsob života původních obyvatel nejodlehlejšího kontinentu světa. „Byli to lovci a sběrači, kteří se trvale stěhovali za zvěří, jedlými rostlinami a pitnou vodou. Vždy museli všechen svůj majetek přenášet a během přesunů být připraveni lovit zvířata a odrážet nepřátelské útoky. Stálá sídla si nestavěli, neznali zemědělství a chov zvířat. Nepoužívali kovy ani keramiku. Jejich hmotným zájmem bylo dřevo, kámen, kůra stromů a kosti zvířat. Tisíce let se jejich život podobal životu, jaký v Evropě a jiných částech světa vedli lidé doby kamenné.“

Nabídka, která se neodmítá

Jiří Vrožina

Jiří Vrožina

Kameramanovi Jiřímu Vrožinovi bylo něco přes třicet, když mu v roce 1967 nabídl antropolog Jan Jelínek účast v připravované expedici za tzv. primitivními Austrálci. Velice ho to zaujalo. Vždyť ho na cestu zval respektovaný vědec, šéf ústavu Anthropos Moravského muzea, antropolog světového jména. Přes relativní mládí měl kameraman velké zkušenosti s filmováním v zahraničí. Natáčel už v Turecku, Brazílii, Sicílii a zúčastnil se několika potápěčských a námořních expedic. A teď Austrálie! Devět měsíců v buši, daleko od civilizace, uprostřed pustiny! Když nabídku přijímal, nemohl vědět, že tímto rozhodnutím zásadně mění běh svého života a osudy své rodiny.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Výprava se měla pokusit vyhledat a prostudovat domorodce kmene Rembaranka, jejichž původní území se nachází v dodnes málo prozkoumaném vnitrozemí Arnhemské země. Byla to součást plánů zařazených mezi naléhavé antropologické výzkumy UNESCO. Studium australských domorodců, žijících ještě loveckým způsobem života, nabízelo jednu z posledních možností dokumentace některých primitivních technologických procesů i etnografické objasnění sociálního smyslu umění skalních maleb, obojí tak důležité pro studium a pochopení celosvětových kulturních počátků. Úlohu garanta převzalo Moravské muzeum proslavené v minulosti tak mimořádnými vědeckými osobnostmi, jakou byl např. profesor Absolon, objevitel věstonické Venuše.

Možnost filmovat v australském vnitrozemí poslední svědky doby kamenné zaujala nejen Vrožinu, ale i programového šéfa ostravské televize Jana Neulse. Byl to osvícený člověk, který pochopil, že jde o zcela výjimečnou příležitost. Ačkoliv televize vysílala tehdy pouze černobíle, byl kameraman vybaven na jeho doporučení příkaz barevným materiálem - 16 mm surovinou zn. Gaevert. Jak se později ukázalo, nebyl to vzhledem k náročným přírodním podmínkám Arnhemské země materiál nejideálnější. Expedice však byla naštěstí spolufinancována Fordovou nadací a tak mohl kameraman v Sydney přikoupit za čtyři tisíce australských dolarů barevný film zn. Kodak. Seriál Za lidmi doby kamenné byl tedy natočen na nejkvalitnější surovinu, jaká tehdy byla k dispozici. Tato okolnost sehrála v našem příběhu důležitou roli.

Jak se rodí expedice

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Již během přípravy se ukázalo, že výprava bude patřit k největším expedicím, které kdy byly z Československa do Austrálie vyslány. Myšlenka výpravy a její vědeckovýzkumný program byly vysoce hodnoceny širokou odbornou veřejností. Bylo zřejmé, že expedice může pomoci odhalit některá tajemství týkající se kultury a dějin tzv. primitivních populací. K renomé výpravy přispělo, že byli přizváni odborníci, mající většinou značné zkušenosti z vědecké práce v zahraničí, a také techničtí specialisté, z nichž někteří se již podobných akcí zúčastnili.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Expedice byla technicky dobře zajištěna. Díky pomoci se strany československých závodů a vývozních společností bylo možné výpravu vybavit převážně výstrojí a výzbrojí domácího původu. Za základní dopravní prostředek byl vybrán skříňový náklaďák Praga V3S. Počítalo se s tím, že řada výrobků bude prověřena v mimořádně náročných klimatických a terénních podmínkách panujících v Arnhemské zemi.

Zájem podniků přispět ke zdaru výpravy byl někdy až příliš náruživý. Jeden z moravských závodů například vybavil expedici takovým množstvím kyselých okurek, že by osm cestovatelů muselo pobývat v buši nejméně dva roky, než by se jim podařilo všechny nakládačky spořádat. Výprava se rodila ve zvláštní době. Expediční vůz byl dopravován na start bezprostředně po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy, a blátivými zářijovými silnicemi musel kličkovat mezi tanky a obrněnými vozy. Přitom byly v kabině kulovnice se speciálními dalekohledy jako by připravenými k boji. Zbraně však měly v buši chránit výpravu před krokodýly a divokými buvoly.

Napříč kontinentem

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

V prvních měsících roku 1969 byla expedice v Austrálii. Auto včetně nákladu a vybavení připlulo z Hamburku v podpalubí norské lodi a členové výpravy přiletěli z Evropy letadlem Air India. To už místní úředníci vystavili expedici povolení vstupu do rezervace, kde Rembarankové po staletí žili a kam nesmí bez povolení bílí Australané vstoupit. Povolení se týkalo i sběru archeologického materiálu, což zákon dovoloval pouze australským muzeím a univerzitám.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Trasa výpravy vedla ze Sydney napříč Novým Jižním Walesem, krátce se dotkla jezerní oblasti a řeky Murray na severozápadním výběžku státu Viktoria, a pak se obrátila do sousedního státu Jižní Austrálie. Nedaleko města Adelaide zamířila expedice na sever. Následovalo putování vyprahlým a nehostinným krajem střední Austrálie. Během cesty došlo k několika zastávkám, které kameraman dokonale využil. Navštívil lokalitu Coober Pedy, kde se těží vzácný opál, pustil se do hlubokého údolí Palm Valley se zachovalou původní kontinentální florou, a nafilmoval činnost proslulých australských flaying doktors (létajících lékařů) či výuku školních dětí v odloučených farmách pomocí rádia.

Všechny tyto filmy se po kameramanově emigraci bohužel ztratily, včetně pozoruhodného dokumentu o nocování cestovatelů na vrcholu Ayers Rocku (dnes nazývaného původním jménem Uluru). Toto bylo a dnes již znovu je posvátné místo domorodců – z téměř naprosto ploché krajiny se zvedá asi 300 m vysoká skála polokulovitého tvaru, která na obvodu měří 12 km. Na svazích je mnoho mělkých jeskyní a skalních převisů, pokrytých stovkami skalních maleb. Každé místo skály hraje důležitou úlohu v bohatých mýtech zdejších domorodců kmene Pitjandjara. Dnes je zcela nemožné navštívit Uluru bez speciálního povolení, natož strávit noc pod hvězdnou oblohou na vrcholu „největšího balvanu světa“.

Křižovatka Ďáblovy kameny

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Od lokality Uluru výprava zamířila do srdce kontinentu. Krátce se zastavila v městě Alice Springs, nejdůležitějším místě střední Austrálie, které sehrálo významnou roli při kolonizaci australského vnitrozemí. Z Alice Springs putovala expedice silnicí, vybudovanou spojeneckými vojsky v době nebezpečí japonské invaze za druhé světové války. Minula nevelký kamenný pomník označující střed světadílu a potom i Devil´s Marbles, skupinu několik metrů velkých kulovitých balvanů, vzniklých zvětráváním žuly. V těchto místech se kameraman věnoval natáčení dokumentu o rekonstrukci tzv. Stuartovy dálnice. Dálnice bylo ovšem v té době poněkud přehnané označení cesty pokryté rudou spraší, která se v období dešťů měnila v mazlavé bláto, a v období sucha byla vířena koly tzv. silničních vlaků, obrovitých náklaďáků se dvěma či třemi přívěsy.

Zbýval poslední úsek cesty do Darwinu, administrativního centra Severního teritoria. Tam bylo třeba doplnit zásoby pro mnohaměsíční pobyt v buši a vyčkat příjezdu Erica Brandla, pracovníka australského Státního ústavu pro domorodce, který dobře znal Arnhemskou zemi a měl se stát průvodcem územím Rembaranků. Kameraman přestávku využil, vydal se na několik dní mezi domorodé honáky dobytka (v Austrálii zvaných stockmany), a natočil o jejich životě v buši zajímavý dokument Honáci bez romantiky. Výsledek? Nedůstojný konec v trezoru po autorově nedobrovolném odchodu z republiky.

Vzhůru za Rembaranky

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Arnhemská země je poloostrov spravovaný federální australskou vládou. Je to ohromné území o ploše 97 000 km². V jeho západní části ležící třetina je volně přístupná všem, kdo se pohybují australským vnitrozemím. Zbývající dvě třetiny ve východní části poloostrova mají úplně jiný administrativní režim. V roce 1931 zde byla založena rezervace Arnhem Land Aboriginal Reserve, kam mají přístup jenom domorodci (bez ohledu na jejich kmenovou příslušnost), a státní úředníci, jejichž povinností je o domorodce pečovat.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Expedice vyjela z Darwinu směrem na jih k městu Katherine, kde odbočila na východ a nedaleko farmy Mainoru vstoupila na území rezervace. Pohybovala se v rovinatém povodí řeky Wilton, která měla prozatím podobu většího potoka, ale na rozdíl od mnoha jiných místních toků měla tekoucí vodu po celý rok. Začínalo období sucha. Cesta vedla proti proudu Wiltonu a brzy se začínala okolní krajina měnit. Nebyla to již rovina, terén postupně stoupal a místy se zvedala pískovcová skaliska. Časem se na písčitých březích Wiltonu, tam, kde byla jen sporá vegetace, objevoval zvláštní úkaz. Jako drahokamy tam zářily kamenné nástroje nebo drobné úštěpy, vzniklé při jejich výrobě. Plochy těchto opracovaných kamenů přes stáří několika tisíc let nebyly zvětralé a odrážely ostré paprsky tropického slunce tak mocně, že nebylo možné je přehlédnout. To byly první sbírkové předměty expedice z Arnhemské země.

Překvapivý nález

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Výprava se na několik dní utábořila v romantické krajině s příkrými vysokými skalami, písčitými zátočinami a hustou vegetací, a její členové se vydávali do okolí. Po několika dnech objevil Jelínek opuštěnou chýši. Měla jednoduchou konstrukci – čtyři do země zapíchnuté kůly, další podobné pruty je spojovaly asi metr nad zemí, a střechu a jednu stěnu chýše tvořil veliký plát stromové kůry, tzv. paperbarku. Na jeho vnitřní ploše byl namalován krokodýl a jakýsi nadpřirozený tvor podobný netopýru. Před chýší bylo ohniště a několik prázdných želvích krunýřů. Chata vyzdobená malbami byla pro výpravu velkým překvapením. V odborné literatuře jsou i z minulosti údaje o takových „stavbách“ spíše výjimečné. Průvodce Eric prohlásil, že naděje setkat se v naprosto liduprázdné krajině s podobným obydlím je sotva jedna ku deseti tisícům.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Další trasa vedla do centra překrásného skalního města se stovkami věží, podivných kamenných hřibů a pitoreskních skalisek s mnoha mělkými jeskyněmi a skalními převisy. Stěny mnoha z nich pokrývaly skalní malby a v písku kolem se třpytilo neuvěřitelné množství kamenných nástrojů – hrotů, čepelí, škrabek a hlavic sekyr. Učiněný ráj pro každého archeologa a etnologa. Vrožina samozřejmě pilně filmoval a členové expedice sbírali kamenné úštěpy, nedokončené nástroje z pazourku, měřili, fotografovali a překreslovali skalní malby z dosud nepublikované lokality. Ale to nebylo vše.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Eric Brandl přivedl z buše do tábora skupinu domorodců v čele s jejich nejstarším představitelem – stařešinou Mandarkem. Rembarankové. Žádné ženy, pouze dospělí muži, mladíci a děti. A toulaví psi. Vždy po ránu přicházeli domorodci do tábora a ukazovali, jak se od svých předků naučili vyrábět oštěpy a woomery, vysvětlovali, jak se rozdělává oheň a jak se v zemní peci opékají klokani čtvrcení kamennými noži. Malovali obrazy na kůru, podobné těm, které expedice našla u řeky Wilton. Mandark předvedl i výrobu kamenných nástrojů a jeho nejstarší syn Bunganial namaloval na skalní stěnu velký obraz krokodýla. Setkání s Rembaranky trvalo řadu dní a přinášelo stále nová překvapení. Kameraman nestačil spouštět kameru. Rodilo se nevídané svědectví o lidech, žijících stejným způsobem jako naši předkové před mnoha tisíci lety.

Jak přemýšlejí lidé zmizelých časů

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Rembarankové jsou typickými představiteli původního obyvatelstva Austrálie. Jejich počet v Arnhemské zemi se roku 1969 odhadoval jen na několik set. Dnes se počítají sotva na desítky. Odjakživa putovali liduprázdnou krajinou, s níž se dokázali dokonale sžít. Čím méně používali hmotné předměty, tím rozsáhlejší byl jejich nehmotný svět. Měli nesmírně bohatou mytologii, náboženskou víru a v určitém smyslu i společenskou organizaci. Neměli žádné náčelníky ani šlechtu, všichni si byli rovnocenní, ale chování starších považovali všichni za vzor a ten se snažili vždy a ve všem napodobovat.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Vybudovali si velice komplikovaný systém manželských tříd, jenž měl zabránit i jen teoretické možnosti sňatku mezi příbuznými. V náboženské víře neznali nějakého nejvyššího Stvořitele, ale nekonečné množství nadpřirozených sil a bytostí, které vybudovaly a neustále pozměňují podobu okolního světa. Ten vznikl v blíže neurčené Době snění, která nikdy neskončila a paralelně existuje dosud. Proto bytosti tohoto mytického období mohou zasahovat do života současných lidí. Lze je oslovovat a ovlivňovat soustavou obřadů a rituálů, mezi něž patří i malování na skálu či stromovou kůru. Při těchto obřadech vznikala materiální umělecká tvorba, která dodnes udivuje svět.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Skalní malby a rytiny vznikaly v dlouhém období tisíců let a žádná oblast na světě jich nemá tak obrovské množství, jako Austrálie. Autorství maleb nebylo důležité, i když se respektovalo. Stačilo přiložit ruku na skálu a z úst na ni vyprsknout rozžvýkanou bílou hlinku, červený či žlutý okr nebo černý popel. Znamenalo to: tady jsem byl já, moje jméno je sice neznámé, ale moje ruka stvořila kresbu, která přetrvá věky. I tento zvláštní rituál expediční kameraman zaznamenal. Byl to unikátní okamžik. Jako by se v jediné chvíli stal prostinký fyzický akt odkazem na cosi vyšší, trvalejší a věčnější než je lidský rod.

Příběh ztraceného seriálu

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Návrat expedice do vlasti v závěru roku 1969 byl triumfální. Putovní výstavu, shrnující vědecké výsledky výpravy, dosud nevídané, shlédli s mimořádným zájmem lidé v řadě evropských zemí. Barevný seriál Za lidmi doby kamenné a mnoho dalších černobílých dokumentů o zajímavostech světadílu pod Jižním křížem se stal ozdobou právě zahajovaného vysílání 2. programu Čs. televize. Všechno však změnila probíhající normalizace. Téměř všichni členové expedice se z různých důvodů stali personami non grata. Emigrujícímu Jiřímu Vrožinovi naštěstí nabídl náruč kontinent, s nímž se důvěrně seznámil během devítiměsíční výpravy. Jeho filmy však skončily v trezoru. Kýmsi rozstříhány, znehodnoceny a zničeny nepřežily devadesátá léta.

Expedice Rembaranka 1969

Expedice Rembaranka 1969

Ani jejich tvůrce už dnes není mezi živými, stejně jako jeho někdejší druhové. Všechno, co výprava vykonala v pustinách Arnhemské země, mělo být zapomenuto. Avšak téměř přesně po půl století se autor tohoto článku dozvěděl, že syn expedičního kameramana objevil v sydneyském bytě několik krabic s 16 mm filmy. Ukázalo se, že jde o poměrně kvalitní, avšak nesestříhané kopie záběrů z buše. S pomocí techniků Vládního úřadu pro výzkum kultury domorodců v Canbeře byly převedeny do elektronické podoby a putovaly do Evropy. Ostravští Vrožinovi přátelé se pustili do práce a po několika měsících se podařilo seriál Za lidmi doby kamenné alespoň částečně rekonstruovat. Zrodil se čtyřdílný cyklus půlhodinových dokumentů Expedice Rembaranka 1969, jehož premiéru uvede začátkem příštího roku celoplošná televize NOE. Je to poděkování osmi mužům, kteří se před půl stoletím vydali do jednoho z nejpustších koutů světa, aby podali svědectví o tom, že vůle k životu tak zvaných primitivních lidí a jejich věcný způsob myšlení jsou pokladem, který může významně obohatit naši někdy až příliš pyšnou moderní civilizaci.

Foto: Archiv Moravského zemského muzea, text: Milan Švihálek

Seznam účastníků expedice

(v abecedním pořadí)

Členové expedice těsně před startem: stojící zleva - Stanislav Novotný, Jan Jelínek, Zdeněk Veselovský, František Šíma a Josef Brinke, v popředí zleva - Jiří Vrožina, Jan Daněk a Miroslav Prokopec

Členové expedice těsně před startem: stojící zleva - Stanislav Novotný, Jan Jelínek, Zdeněk Veselovský, František Šíma a Josef Brinke, sedící zleva - Jiří Vrožina, Jan Daněk a Miroslav Prokopec

  • doc. RNDr. Josef Brinke, CSc. (1934-2001), v době výpravy odborný asistent PF UK, autor mnoha odborných publikací a cestopisů, mj. i knihy „A znali jen kámen“ (přeložené do řady jazyků) o čs. vědecké expedice v Austrálii. Funkce ve výpravě: geograf a demograf, vedoucí expedice.
  • Jan Daněk (1935-2011), v době výpravy havířský záchranář z povolání, směnový předák a technik HBZS v Ostravě-Radvanicích. Potápěč, člověk mnoha profesí. V roce 1961 pomáhal likvidovat následky výbuchu na Dole Dukla, kde zahynulo 108 havířů. Funkce v expedici: řidič a mechanik.
  • prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc. (1926-2004), v době expedice ředitel Moravského muzea v Brně. Zakladatel ústavu Anthropos, antropolog a univerzitní profesor, zakladatel katedry muzeologie, prezident ICOMU, autor řady odborných prací. Funkce v expedici: antropolog a archeolog.
  • PhDr. Stanislav Novotný (1941-2016), v době výpravy odborný pracovník Náprstkova muzea v Praze. Funkce v expedici: etnograf, sekretář výpravy.
  • doc. RNDr. Miroslav Prokopec, DrSc. (1923-2014), v době expedice vědecký tajemník Ústavu hygieny v Praze. V USA studoval dílo dr. Aleše Hrdličky, z jeho nahrávek byla sestavena LP deska „Lidová hudba Arnhemské země“. Funkce v expedici: fyzický antropolog, vědecký tajemník.
  • František Šíma (1926-2013), v době výpravy působil jako kurátor Moravského muzea v Brně. Absolvoval pouze část expedice. Funkce ve výpravě: organizační tajemník a hospodář.
  • prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc. (1928-2006), v době výpravy ředitel ZOO Praha. Významný zoolog, prezident Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, zasadil se mj. o záchranu koně Převalského, autor mnoha odborných a populárních knih. Funkce v expedici: zoolog, etolog.
  • Jiří Vrožina (1938-1993), v době expedice kameraman a režisér Čs. televize Ostrava. Scenárista, kameraman a režisér mnoha cestopisných, vzdělávacích, publicistických a dokumentárních pořadů. Před emigrací úzce spolupracoval s autorem článku. Funkce v expedici: fotograf a kameraman.