Prvosjezd řeky Apurimac v Peru

Příběh z cyklu Zapomenuté výpravy o prvosjezdu řeky Apurimac v Peru ostravskými vodáky

Spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav a člen našeho nadačního fondu Marek Hýža ve svých příbězích připomíná příhody dobrodruhů z let minulých. V následujícím vyprávění vás seznámí s výpravou ostravských vodáků, kteří v roce 1981 uskutečnili prvosjezd řeky Apurimac v Peru.

Když se ve vodáckém světě sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století řeklo jméno Jiří Bobák, znělo to stejně, jako byste v horolezeckém světě řekli jména Ivan Gálfy, Fero Kele či Ivan Fiala, kteří stáli v čele významných expedicí našich horolezců do Himálají.

Jeho vodácké touhy po romantických výpravách a expedicích, byly inspirovány knihou Herberta Rittlingera „Sjížděl jsem dravé řeky“, která pojednává o autorově sólovém výletu do Jižní Ameriky, kde chtěl tehdy splout na kajaku od tehdy známých pramenů Amazonky, někam hodně daleko do vnitrozemí. Díky dramatickým okolnostem musel však tehdy své cíle trošku upravit. Jakoby tahle cesta předznamenala osudy všech expedicí, které Jiří Bobák vedl…

Jen pro zajímavost, tato kniha, ovšem mnohem dříve, inspirovala cestovatele a hudebního skladatele Eduarda Ingriše (autora šlágru Teskně hučí Niagara) k cestě do Latinské Ameriky v roce 1947, kde po „Vítězném únoru“ v roce 1948 také zůstal v exilu.

Ing. Jiří Bobák dokázal sestavit vodácký tým, který v roce 1973 jako první na světě sjel divoké peřeje himálajské řeky Dudh Kosi. Naši vodáci tam tehdy vytvořili výškový rekord, když do lodí nastupovali v nadmořské výšce 4243 metry. Následovala expedice, do Peru v roce 1981 s prvosjezdem řeky Apurimac, kterému se bude věnovat tato kapitola. O čtyři roky později jeli do Africké Keňi, kde však kvůli válečnému konfliktu nesplnili svůj plán, sjezd řeky Tany. Vodácký program tedy zaměnili za horolezecký a podnikli několik cenných výstupů v pohoří Hogar. Cestu projeli Tatrou 815, která byla ve své sérii vyrobena jako dvacátý vůz. Jejich zkušenosti s vozem poté využily posádky jedoucí rallye Paříž – Dakar. Celé toto úspěšné expediční období pod vedením Jiřího Bobáka, pak završila v roce 1988 expedice opět do Himálají, na řeku Kali Gandaki.

Poprvé jsem se s Jiřím Bobákem setkal před více než deseti lety, když jsem pro Českou televizi v Ostravě připravoval do Zapomenutých výprav díl, který pojednával právě o expedici na Dudh Kosi. Teď sedím v autě, a mířím za ním na druhý konec Ostravy znovu. Tentokrát budeme vzpomínat na jiný prvosjezd. Přesuneme se ve vzpomínkách do Jižní Ameriky, konkrétně do Peru, kde před našimi vodáky čekala v roce 1981 výzva v podobě řeky Apurimac.

Několikaměsíční expedice je vysoce psychický náročný podnik. Nejde totiž pouze o samotnou jízdu na divoké a hlavně neznámé vodě, kde za každým kamenem, za každou zatáčkou, číhá „zubatá s kosou“. Jde rovněž o samotnou dlouhou cestu, kterou museli cestovatelé za svým cílem mnohdy podniknout a „nesežrat se“. Například na Dudh Kosi se v roce 1973 jelo upravenou, expediční Tatrou 138, ve které parta chlapů společně urazila, více než dvacet tisíc kilometrů! To byl teprve ten pravý nápor na psychiku a odolnost. A právě to je jeden z největších úkolů a zároveň obrovská zodpovědnost vedoucího výpravy – dát dohromady tým. Stačí totiž pomyslné zrnko písku v soukolí vztahů a celá snaha může přijít vniveč. Parta, která nakonec odjela i do Peru, se tvořila už dlouho před zmíněnou úspěšnou Himálajskou expedicí. Byli v ní zkušení vodáci; Mistři republiky i Mistři světa ve slalomu na divoké vodě. Jiří Bobák měl v tomto ulehčenou práci, neboť vodáckou část výpravy tvořili chlapi, kteří se velmi dobře znali z působení ve vodáckém oddíle TJ NHKG Ostrava.

Výpravu na Apurimac tvořilo dvanáct členů: Jiří Bobák - šéf expedice, Jaromír Král - kameraman a zástupce šéfa expedice, Vladimír Klečka – kanoista, ale hlavně neúnavný organizátor a patriarcha expedice, MUDr. Zdeněk Gloger - chirurg vítkovické nemocnice, Arnošt Dostál – deblkanoista, Radomír Halfar a Svatomír Kmošťák – Mistři světa ve vodním slalomu z roku 1977 v rakouském Spittalu, Jiří Kolesa - kanoista, Vlastimil Mrůzek – mistr republiky ve sjezdu na divoké vodě, Miroslav Matušík – reprezentant ČSSR, kajakář a jediný Slovák ve výpravě, RNDr. Jan Křeček – entomolog, člen Akademie věd ČR a tlumočník expedice, Tomáš Richter - technik a člen záchranného družstva.

Jako u každé lidské činnosti, tak i ve sportu je odvěká touha překonávat dosažené výsledky, mety či rekordy. Nejinak je tomu i ve vodáckém sportu. V roce 1976 se na himálajskou řeku Dudh Kosi vydávají Angličané a berou Čechoslovákům jejich prvenství. Posouvají hranici výškového rekordu ve sjezdu na divoké vodě, ještě o 107 metrů výše, na 4330 metrů nad mořem. Podařilo se jim trefit termín v pomonzunovém období, kdy bylo v řece více vody. To byla pro naše vodáky velká výzva!

Jsme s panem Bobákem domluveni na devět hodin u něho doma a podle hesla „Než dáš slovo, tak se tuž, dáš-li slovo, pak mu služ“, ve kterém mě vydriloval kamarád Tomáš Kusýn téměř k dokonalosti, mačkám přesně na čas zvonek. Vzápětí se otevírá v patře úhledného rodinného domku okno a z něj se ozve: „Hergot, Vy jste dochvilný! Vydržte, už Vám jdu otevřít.“ Vzápětí si podáváme ruce a podle energického stisku okamžitě poznávám, že tenhle chlap byl vždycky zvyklý držet věci pevně v rukou. „Copak by mě napadlo, že se spolu ještě někdy potkáme? Vždyť to je nejméně deset let, co jsme se viděli naposledy“, zahajuje řeč poté, co mě usadí do obývacího pokoje a jeho manželka mě hostí čajem. Ještě než spolu začneme vzpomínat na peruánskou odyseu, povídáme si o expedicích na řeku Colorado, kterých jsem v letech 2009 a 2012 zúčastnil. „Tu řeku jsme měli také v plánu, ale už k tomu nedošlo“, prozrazuje mi legendární vodácký lídr. „Zaregistroval jsem o té expedici v České televizi i nějaký film, ale nenapadlo by mě to spojit s vámi. Netušil jsem, že jste také vodák“, říká upřímně. „Ten film jsem točil já a jmenoval se „V divokých peřejích Colorada“, informuji svého hostitele a předávám mu jeho kopii na DVDčku. Ukazuji mu ještě i pár fotografii ze sjezdu řeky a chvíli si povídáme o kouzelném Grand kaňonu. Řeč se ale pomalu stáčí k expedici Apurimac Amazonas 1981 v Peru, kvůli které jsem ostatně dorazil především.

„Po úspěšné expedici na Dudh Kosi v sedmdesátém třetím, u nás byly snahy vnést do spontánních akcí při dobývání velehorských řek určitý řád a nalézt systém, jak pořádání těchto expedic organizovat“, zahajuje vyprávění Jiří Bobák a dodává „Po úspěšném pokusu Angličanů, kteří náš rekord překonali tři roky po nás, pak také snaha vrátit světový rekord opět domů do Československa“.

Proto se na Svazu kanoistiky ustavuje v roce 1976 komise sjezdů vysokohorských řek, jako autonomního svazového článku a ta byla pověřena koordinováním a řízením dalších expedicí v této oblasti. Na prvním místě byla v plánu cesta na jihoamerický kontinent do bývalé říše Inků. Právě tam, vysoko v peruánských Andách, kde pramení největší řeka světa Amazonka, byla možnost najít řeku, která by pomohla Československým vodákům získat zpátky výškový rekord.

„Zasedli jsme tedy k mapě Peru a pátrali po nějaké vysoko položené řece“, vzpomíná na prvopočátky expedice její vedoucí. „Jeli jsme prstem po mapě od soutoku řek Urubamby a Tambo a vydali se proti proudu řeky Tambo, která protéká méně známou amazonskou pánví. Výše proti proudu mění řeka svůj název na Ene, a když dosáhne hlubokých, málo obydlených roklin, přijímá jméno Apurimac, což v místním kečujském jazyce znamená Velký Řečník“, popisuje Jiří Bobák, jak tehdy přišli na nápad splout právě řeku Apurimac. „Tam jsme předpokládali, že bude velmi pravděpodobná možnost zahájit sjezd z takové nadmořské výšky, která by nám vrátila světový rekord.“, doplňuje ještě závěrem informaci.

Cíl byl tedy jasný, ale několik dlouhých let se nedařilo získat pro tento podnik v Československu podporu, což byl v podstatě hlavní problém všech expedicí v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, které se snažily vyjet za svými sny a cíli. Jiří Bobák dokonce obeslal své kamarády dopisem, ve kterém jim poděkoval za snahu, která však k ničemu nevede a proto od tohoto plánu upouští. V koutku duše však přece jen věřil ve své „štěstíčko“. A dobře udělal!

Podle rčení, že „v nouzi je nejlépe hledat pomoc na konci svého ramene“, nacházejí naši vodáci pomocnou ruku ve svém mateřském vodáckém oddíle TJ NHKG Ostrava a také u tělovýchovných, správních a politických orgánů doma v Ostravě. To co se nedařilo dlouhé roky prosadit v Praze, to se podařilo získat doma. Přípravy se tak mohly konečně rozjet na plné obrátky. Začátek expedice byl naplánovaný na 20. března 1981 a celková délka měla být tři až čtyři měsíce. Její název byl dost krkolomný “První česká kanoistická výprava do Peruánských And Apurimac Amazonas“.

Expedici bylo třeba vybavit kvalitními slalomovými a sjezdovými kajaky i deblkanoemi a ještě přitom vzít v úvahu, kdo na které straně pádluje a podle toho uzpůsobit otvory v lodích. Lodě se tehdy vyráběly z laminátu, což umožnilo i jejich letecký transport do Peru. Jiří Bobák vzpomíná: „Honza Křeček s Radkem Halfarem, téměř ilegálně proklouzli v Praze na Ruzyni k nákladnímu letadlu a zkusili, zda se naše nejdelší deblovka vůbec do trupu vejde. Vešla, což byla dobrá zpráva. Ovšem špatná byla, že všech devět lodí by zabralo půlku zavazadlového prostoru, což by nás finančně položilo. Vlastík Mrůzek však přišel s geniální myšlenkou. Rozřezat lodě podélně a naskládat paluby a spodky lodí do sebe jako skořápky. S sebou jsme pak vzali pár kilogramů polystyrenu a sklolaminátu, no a lodě zase poslepovali až v základním táboře v Peru. To není jako dneska, kdy sjezdový kajak měří kolem tří metrů, je odlitý z jednoho kusu a v podstatě nerozbitný!“, usmívá se.

Jako filmař se nemohu nezastavit u osobnosti expedičního kameramana Jaromíra Krále, jenž se ve své kariéře zúčastnil celkem čtyř expedicí. Jako elév v České televizi jsem s ním před dvaceti lety natáčel svou první reportáž. Bylo to na Pustevnách. O filmařině jsem tehdy nevěděl zhola nic a podle toho jsem také tehdy dopadl. Dostal jsem od něj řádně „naloženo“ a takový čoud jsem v životě před tím, ba ani potom nikdy od nikoho nedostal. Ale dobře mi tak, zasloužil jsem si tehdy každičké Jardovo jadrné slovíčko. Zejména jeho oblíbené rčení, kterým s oblibou častoval každého přidrzlého, začínajícího redaktora: „jsi v televizi dva dny i cestou a už si vyskakuješ“ mi rezonuje v uších dodnes. Tehdy jsem byl na něho neuvěřitelně naštvaný a chtěl jsem s filmařinou praštit, ještě než jsem s ní pořádně začal. Ale kousnul jsem se a vydržel. Dneska s odstupem času jsem mu za to extempore i vděčný.

Když jsem pak v roce 2009 odjížděl na svou první expedici do Grand kaňonu, dal mi mnoho cenných rad, jak natočit z expedice zajímavý film. Určitě i díky jeho radám se mi podařil natočit film „V divokých peřejích Colorada“, který na mezinárodním festivalu „Circom Regional 2010“ (sdružení regionálních veřejnoprávních televizí) získal hlavní cenu v kategorii sportovní dokument a na druhou respektive třetí pozici, dokázal odsunout i filmy ze slovutných stanic BBC a ARD.

Když dnes sleduji film „Dialog s Velkým řečníkem“, který tehdy Jarda v Peru natočil, a srovnávám to s dneškem, nezbývá, než před ním hluboce smeknout. Zatímco dnešní filmaři mají k dispozici lehounké digitální kamery s neomezeným záznamem a v lodích miniaturní vodotěsné kamery Go-pro, tak on měl s sebou dvě filmové kamery a hromadu filmů. Místo zmíněné kamery Go-pro, tehdy nechal postavit v televizi legendární podvodní box s úctyhodnou váhou a rozměry.

Jarda na něj v seriálu Zapomenuté výpravy s lišáckým úsměvem vzpomíná „Byla to obrovská, velká bedna, která se vyrobila na poslední chvíli, a když jsem jí v televizi uviděl hotovou, tak jsem si jen řekl - no nazdar! Tahle ohromná krabice se má přidělat na příď ladného tvaru kajaku?! To nebylo ale nic proti tomu, když jsem jí pak vytáhnul v základním táboře. Vlastimil Mrůzek, na jehož kajak se mělo to monstrum upevnit, jen vytřeštil oči a málem upadnul do mdlob“, potutelně se usmívá Jarda. A jeho slova ve filmu potvrzuje i zmíněný kajakář: „Neuvěřitelně jsem se na to natáčení těšil, byl jsem pyšný, že zrovna já budu do filmu točit subjektivní záběry z jízdy po řece, ale jen do chvíle, než jsem tu bednu uviděl. S tím se nedalo dělat na řece vůbec nic, jenom jet rovně a modlit se, abych tu kameru někde neurval o šutr nebo se s ní neutopil“, vzpomíná s úsměvem od ucha k uchu legendární kajakář. Nutno podotknout, že i přesto dokázal nasnímat bezvadné záběry, které ukazují úspěšný prvosjezd očima vodáka.

Čas příprav vypršel. Den před odletem 19. března 1981 se ještě všech dvanáct členů expedice účastní slavnostního rozloučení na ostravské radnici, kde Jiří Bobák čte slavnostní slib a vzápětí odjíždějí na letiště do Prahy.

„Seděl jsem v letadle, které mířilo do kubánské Havany a v hlavě mi letělo tisíce myšlenek, co jsme všechno zapomněli udělat“, vzpomíná Jiří Bobák. „Mezi nimi rezonovaly i připomínky sýčků, že Peru není pro československé expedice zrovna šťastnou zemí. Vždyť kdo by neznal tragický konec našich horolezců pod Huascaránem v roce 1970? Byli jsme opravdu skálopevně přesvědčeni, že jestli se nám dostane i toho nejmenšího osudového varování, otočíme se na místě a okamžitě se vrátíme domů“, vzpomíná dojatě expediční vedoucí.

Mezipřistání na Kubě si vyžádalo tři dny čekání na další spoj letecké společnosti CUBANA, ve kterých si aspoň ověřili možnosti zpáteční přepravy. Prohlídli si také žraloky v akváriu Acuario Nacionál a zašli i do havanského nočního klubu Tropicana. Vedoucí expedice, však měl plnou hlavu jiných starostí, než sledovat spoře oděné Kubánské tanečnice. Dosud nedostal z naší ambasády v Peru jedinou odpověď, na jejich dopisy s žádostmi o informace z Apurimacu. Měl hrůzu, že expedice ztroskotá, ještě dříve, než pořádně začne. Obavy se ale částečně rozplynuly, když se mu v dusném vlhku jihoamerické noci na letišti Chorge Chavéze v Limě dostalo od pracovníků naší ambasády omluvných slov: „Chlapci, nezlobte se, že jsme Vám nenapsali, jak to na Apurimacu vypadá, ale to se tady od nikoho nedozvíte“.

Členové expedice byli ubytování na naší ambasádě, kde jim vyčlenili obrovský pokoj, který se stal prvním táborem v Peru. Z pohodlí a bezpečí diplomatického území se pak vydávali na letiště bojovat o expediční materiál. Optimismu, že se jim ho podaří získat včas, nepřidala ani informace od našeho Velvyslance, který už měsíc marně urguje barevný televizor, jenž ležel kdesi ve skladu. A jeho slova se skutečně vzápětí potvrdila, vzpomíná Jiří Bobák na třicetčtyři roků starou anabázi: „Stačila jediná návštěva letiště, abychom zjistili, že bariéra administrativy letištního skladu je pro nás nepřekonatelná. Byli jsme bez šance! V tu chvíli nám však výrazně pomohl nejvyšší představitel peruánských tělovýchovných svazů, který nám společně s panem Morálesem, jenž byl příznivec z horolezecké společnosti, přivedl mladou, elegantní, černovlasou Roxanu Gallardo. Už jsme pár dní neviděli pěknou ženskou, takže jsme na ní mohli oči nechat! To víte dvanáct chlapů pohromadě. Zdvořile vyslechla popis našich obtíží, odmítla cigaretu, vypila kávu, obdařila nás zářivým úsměvem a slíbila, že přijde zítra brzy ráno. První den, který s námi absolvovala, jsme získali desítky podpisů, několik potvrzení, fotokopií dokladů pro celníky limského letiště. Byli jsme přitom, ale stejně jsme nepochopili, jak mohla přimět desítky úředníků, aby se zrovna nám ihned a bez úplatků věnovali“, konstatuje Jiří Bobák. Během neuvěřitelných tří dnů se skutečně podařilo téměř všechny expediční kontejnery přemístit na zahradu našeho velvyslanectví. Byly poškozeny úplně všechny včetně lodí, ale nic natolik vážně, aby to znemožnilo použití jejich obsahů. Chyběly však dva nejdůležitější kontejnery, které obsahovaly léky a všechno lékařské vybavení. To bylo zlé. Roxana však nelenila a během dvou dnů stály na zahradě i poslední dva. Jiří Bobák tuto anabázi uzavírá: „Kdyby nebylo Roxany, nepochybně by celá expedice skončila, už na samém začátku“. Až později se dozvěděli, že měla silné politické zázemí, neboť byla významnou pracovnicí strany, která zrovna byla v Peru u moci. Holt je to všude na světě stejné. Její kouzlo naše vodáky však provázelo i nadále, protože naši expedici vybavila průvodním dopisem. V něm žádá všechny Peruánce, aby byli Čechoslovákům pokud možno ve všem nápomocní. Kdo ví, čím jí ti naši chlapi tehdy tak oslnili…?

A jestli Roxana poté také pomohla získat i barevný televizor našemu panu Velvyslanci, už se mi nepodařilo zjistit…

Expediční věci tedy měli, což byl pro začátek vynikající počin. Poté nastal čas začít řešit dopravu k jejich vysněné řece. Podařilo se jí zajistit u firmy Union de Transporto pana Rosa Goméze, který expediční materiál odvezl prvních tisíc kilometrů na jih do Arequipy. Členové expedice se tam přepravili veřejnou autobusovou přepravou. Cesta trvala dlouhých dvacetpět hodin. O co rychleji získali expediční materiál v Limě, o to déle čekali na svoje zavazadla Arequipě. Rosa Goméz totiž dorazil až po dlouhých sedmi dnech. To ale nebyl konec jejich útrap s transportem k Apurimacu, protože pro změnu nebyli schopni sehnat dopravce v Arequipě. Nemohli to pochopit, protože podle mapy, se mělo jednat o vyasfaltovanou „okrsku“. Jak hluboce se mýlili, poznali až tehdy, když stáli namačkaní na korbě stařičkého Chevroletu a zuby nehty se drželi bočnic, aby na vymleté cestě nevypadli ven.

„Dodneška nechápu, jak jsme to mohli přežít“, vzpomíná na strašnou cestu Jiří Bobák. „Největší malér se nám ale stal až v sedle Altiplano, kde ručička výškoměru naměřila čtyřtisícovou výšku, a my jsme začali mít problém s aklimatizací. V té chvíli se však udělalo „špatně“ i Chevroletu, který začal hořet“, vybavuje si drama expediční lídr. Naštěstí se jim podařilo motor rychle uhasit všudypřítomným pískem a svépomoci stařičký vůz opravit.

Konečně dorazili na místo, kde mohli založit základní tábor. Pojmenovali ho Cailoma, podle dva kilometry vzdálené vesnice, která byla silně poškozena nedávným zemětřesením. Odtud pak podnikali průzkumné výpravy proti proudu Apurimacu a hledali nejvhodnější místo pro start prvosjezdu. Jiří Bobák nakreslil do písku půlkruh a vytýčil tím místo pro stany a kuchyň. Mužstvo spalo po dvou, akorát on a kuchař měli privilegium svých stanů. Doprostřed tábora navršili třicet šest lepenkových kontejnerů, plných materiálu i potravin a vztyčili na nich Československou vlajku. Hlavní program expedice tedy mohl konečně začít!

Ze všeho nejdříve se museli aklimatizovat, což byl úkol pro expedičního lékaře MUDr. Zdeňka Glogera. Ten pravidelnými zdravotními kontrolami hlídal stav mužstva. V mezidobí se podařilo některým členům týmu navázat družbu s místními vesničany a zajistit automobil pro přepravu proti proudu řeky. Nejen tady sehrál významnou roli tlumočníka člen Akademie věd Jan Křeček, který perfektně ovládal španělštinu.

Následující den ráno tedy mohl začít průzkum řeky. El Canarius Blanco („Bílý kanár“), jak se hrdě nazýval náklaďák pochybné kvality, je měl odvézt k jezeru Vilafro, pramenu Apurimacu. „Auto však bylo v tak zoufalém stavu, že nás nedovezlo až k jezeru, ale museli jsme ještě kus šlapat“, dozvídám se od Jiřího Bobáka. „Udýchaní jsme došli k jezeru, vytáhli z krosny výškoměr a zjistili, že se nacházíme v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů nad mořem (Cerro de Chilla – 5 151 m n. m.)“, vzpomíná vedoucí expedice.

Pod sebou uviděli klidnou hladinu jezera Vilafro, nacházející se v nadmořské výšce 4750 metrů nad mořem. Byli však zklamáni, protože jezero bylo spoutáno betonovou hrází, z které vytékala voda do drtírny měděné rudy. Tady prvosjezd Apurimacu opravdu zahájit nemohli. Jiří Bobák však vzpomíná, že: „Miro Matušík neodolal, aby se po laguně aspoň neprojel na kajaku a po tomto symbolickém startu ještě udělal i „eskymáka“. Pravděpodobně tak vytvořil světový rekord v eskymáckém obratu v nejvyšší nadmořské výšce“, usmívá se při té vzpomínce.

Apurimac naštěstí tvoří dvě říčky a tak se expediční tým druhý den vypravuje k druhé laguně na Huarhuarco. Naši vodáci tam skutečně nalézají místo, připomínající původní přírodu, a které dává zapomenout na zklamání předchozího dne u laguny Vilafra.

Dorazili právě včas, protože hladina Apurimacu začínala pomalu klesat. Jiří Bobák rozhoduje, že sjezd zahájí hned druhý den.

Ještě než se s našimi vodáky přeneseme na start prvosjezdu Apurimacu, vrátím se na moment do ostravského obýváku Jiřího Bobáka. Ukazuje mi úhledně svázanou složku, která obsahuje 176 stránek textu. „Tohle je rukopis, který byl připravený k vydání“, sděluje mi jeho autor. „Pečlivě jsem do něj zaznamenal nejdůležitější okamžiky expedice, mnohé z nich ale musel i vyškrtnout. Jako například setkání s Věrou Čáslavskou, která už byla tou dobou v nemilosti režimu. Vydání se pořád oddalovalo, až do toho přišly další expedice do Keni v roce 1985 a poté v roce 1988 na Kali Gandaki. O rok později to ještě završil listopad 1989. Přes veškerou snahu, už se mi knihu nepodařilo vydat“, konstatuje autor rukopisu a ukazuje mi dopis, ve kterém mu šéfredaktor a ředitel ostravského nakladatelství Profil oznamují, že k 1. červenci 1991 rozhodnutím Rady města Ostravy zanikají. Jiří Bobák rozvazuje složku a já listuji v jeho dávných vzpomínkách. Zjišťuji, že jsou v ní i postřehy Vladimíra Klečky, který popisoval průběh vodáckého sjezdu. „Vezměte si to a použijte z toho, co budete potřebovat, dneska už to stejně nevydám“, konstatuje smutně. Jsem pochopitelně moc rád za sebe i čtenáře této knihy, neboť tato kapitola bude obohacena také o psané vzpomínky dalšího účastníka expedice. Vraťme se tedy zase zpátky k řece.

Je ráno 20. dubna 1981 a „Bílý kanár“ přijíždí kolem poledne do tábora. Naši vodáci ve spěchu i všeobecné nervozitě nakládají lodě a vyrážejí na místo startu. Na korbě nikdo moc nemluví. Všichni jsou napnuti, zda se jim podaří získat výškový rekord od Angličanů zpět. Přijíždějí na místo sjezdu a snášejí lodě k hladině Huarhuarcy. Odhadují, že jeho velikost je o něco větší, než Štrbské pleso ve Vysokých Tatrách. V psaném textu od pana Bobáka nacházím vzpomínku Vladimíra Klečky na tuto chvíli. „Snesli jsme lodě na hráz, přenesli je přes krátkou nesjízdnou kaskádu a kluci nasedají. Jsme přesně v nadmořské výšce 4444 metry a chystáme si vzít od Angličanů Světový rekord zpět! Apurimac míří v úzkém kaňonu po přímce dolů jako dlouhé nepravidelné schodiště, přes které padá deset kubíků ledové vody za sekundu. Arnošt Dostál přidržuje Vlastíkovi Mrůzkovi loď, aby se vůbec mohl dostat dovnitř, a i tak s ní voda tluče o kameny vystupující u břehu ze dna. Taky mohli nasednout o kousek níž, není zde ani metr klidné vody na rozjetí a hned je třeba zdolávat vysoký skok, pod kterým pění šikmý válec přes celou řeku“, popisuje první chvíle na vodě Vladimír Klečka. Dále pak v textu objasňuje technické detaily prvních kilometrů na řece.

„Vodáci se po dlouhé době bez tréninku vrhli do obtížného terénu a na prvních metrech je to znát“, dozvídám se z komentáře filmu „Dialog s velkým řečníkem“ Jardy Krále, který si pouštím při psaní této kapitoly. Na úžasných záběrech vidím, jak kajakáři i kanoisté s velkými obtížemi překonávají první desítky metrů divoké řeky. Je opravdu vidět velká nejistota pramenící z dlouhé pauzy bez tréninku. Nepochybně sehrává svou roli i vysoká nadmořská výška a nervozita. Přesto první den sjezdu dopadl nad očekávání dobře. Nikdo „nezaplaval“ a také lodě vyvázly z kamenitého koryta bez větších šrámů. Nechávají lodě na místě a přesouvají se autem do základního tábora, s tím, že budou pokračovat zítra. Dostávají však pocítit pravý význam slova „maňana“. Auto druhý den totiž nepřijelo a pravděpodobně by nepřijelo ani ten další, kdyby si pro něj do vesnice nedošli. Místní Peruánce jen pramálo zajímalo, že nějakým Čechoslovákům v podivných skořápkách „padá“ voda.

Poté naši vodáci pokračují ve svém přerušeném prvosjezdu, o kterém si Vladimír Klečka poznamenal: „Řeka má stejný ráz jako první den. Vysoký spád a velká obtížnost, řečiště plné ledové vody a ostrých hran kamenů ukrytých pod hladinou, z nichž jedna nařízla Matušikův kajak. Jakmile se však obě větve řeky, přitékající od Vilafra a Huarhuarca spojily, kaňon se otevřel a koryto se rozšířilo. Řeka rázem zmohutněla a obtížnost se ještě zvýšila. Teď je to konečně ta divoká voda, kterou jsme si představovali doma! Navíc jsme jako první na světě u pramenů Amazonky a máme možnost překonávat její nástrahy ve čtyřtisicové nadmořské výšce! To nás naplňuje šťastnými pocity“, uzavírá Klečka svou písemnou vzpomínku na druhý den sjezdu Apurimacu.

Členové sjezdového družstva dojeli ten den až k základnímu táboru. Měli za sebou prvních jednadvacet kilometrů vysněné řeky. Nakonec jich v nepřístupném kaňonu ujeli celkem 101 a úžasný prvosjezd Apurimacu ukončili v městečku Chalki v nadmořské výšce 3904 metrů, kde už řeka ztratila svou sílu. Už zase byli Českoslovenští vodáci nejlepší na světě!

Další program výpravy byl zaměřen na prameny druhého hlavního přítoku Amazonky. Výprava se přesunula do města Sicuani v nadmořské výšce 3450 metrů a provedla krátký prvosjezd na řece Vilcanota-Hercca. Tento sportovní výkon však už zdaleka nebyl tak významný, jako prvosjezd Apurimacu.

Sportovní program expedice se uzavřel, ale měli před sebou ještě bohatý program. Především je čekal vodácký průzkum Urubamby, potenciální řeky pro případnou další expedici. Dále natočit film z cestovatelského programu do Cuzca, Pisacu a na Machu Picchu. A také film o výstavbě elektrárny v Iquitos, na které se podíleli Českoslovenští montéři. Velký prostor rovněž dostal vědecký program v amazonském pralese, kde se RNDr. Jan Křeček věnoval výzkumu termitů. Byl prvním vědcem, který se v této oblasti jejich sběru věnoval a podařilo se mu dokonce objevit, do té doby zcela neznámý druh. Napsal o tom článek do vědeckého časopisu a paradoxní je, že vyšel až po dlouhých dvacetipěti letech!

Poté se expedice se rozdělila na dvě části. Jedna se dále věnovala natáčení filmů a vědeckému výzkumu v pralese. Druhé partě se podařilo odjet na krátkou cestu pod Huascarán, položit kytici k památníku československých horolezců z nešťastné expedice Peru 1970.

Předpovědi sýčků, kteří varovali Jiřího Bobáka před osudovostí Peru pro Československé cestovatele, se naštěstí nevyplnily. Expedice „Apurimac Amazonas 1981“ úspěšně splnila svůj úkol a vracela se domů. Úplně zadarmo to však přeci jenom nebylo. Vedoucí expedice vzpomíná: „Při cestě na Machu Picchu jsme ve špatném počasí, snad pod tíhou únavy a hladu neodolali a pozřeli v jedné chatrči, co nám domorodá kuchyně nabízela. Zrádná padesátidenní inkubační doba jihoamerické žloutenky dostihla čtyři z nás, až těsně před odletem z Havany. Byli jsme vyčerpaní a chtěli domů. Domlouváme se tedy s pilotem našeho letadla, že nám vyhradí část, kde nepřijdeme do styku s ostatními cestujícími. Pod dohledem našeho expedičního lékaře jsme pak doslova protrpěli let domů“, uzavírá vzpomínku na neradostný závěr, úspěšné expedice Jiří Bobák.

Konečně! Praha – Ruzyně. Motory letadla po nekonečně dlouhém letu utichly. Místo hlučících davů vítá naše vodáky jen šedivé ráno nad liduprázdnými ochozy letiště. Tak si jistě návrat nepředstavovali. Nasedají rovnou do připraveného autobusu, který pak zastaví až před branou infekčního oddělení nemocnice v Ostravě - Porubě. I takto někdy končí úspěšné expedice.

Daleko v Peru na kouzelném Apurimacu, kde kdysi byli naši vodáci první a úplně sami, dnes provozují cestovní kanceláře od dubna do listopadu komerční rafting. Za 850 dolarů si můžete zaplatit sjezd divoké řeky s přenocováním v kaňonu. Na legendární prvosjezd Československých vodáků z expedice Apurimac Amazonas 1981, už nepochybně všichni zapomněli… Tak to na světě chodí.

PS: 3. ledna 2016, několik týdnů po té, co jsem dopsal tuto kapitolu, mi pípla na mobilu stručná a smutná SMS od mého kamaráda Tomáše Kusýna: „Včera zemřel kamarád Arnošt Dostál…“

Jsem proto moc rád, že i díky této kapitole v naší knize, se stal legendární vodák navždy nezapomenutým. Stejně jako všichni ti ostatní báječní hrdinové našich stránek, kteří už nejsou mezi námi.

Autor: Marek Hýža