Stáli jsme si za tím, že buď ten kopec vylezeme alpsky, nebo to necháme pro další generaci. Ta naše jistota pramenila z naší momentální vylezenosti. Měli jsme něco za sebou aktuálně a nestavěli tak naše úsilí na výstupech, které se uskutečnily před deseti lety. Že jsme rozlezení, jsme rychlí v jištění i v lezení, neváháme, a tím pádem můžeme jít i do věcí, kde je rychlost součástí bezpečnosti. Úvaha je jednoduchá - když se budeme v nebezpečné cestě motat dlouho, koledujeme si o průser. Jakmile polezeme rychle, máme šanci. A díky tomu všemu nás Shivling pustil až na vrchol…
Pohled na Shivling v Garhwálském Himálaji. Jedná se bezesporu o jeden z nejkrásnějších horských štítů světa.
Hlavní myšlenku vylézt novou cestu v Severozápadní stěně Shivlingu měl na svědomí pravděpodobně Lanč, který Shivling nafotil a donesl zprávu o nepřelezené stěně. Pak se celého projektu chopil Ryba. V průběhu příprav v roce 1986 k nám ale doráží zpráva o přelezení stěny italským družstvem. Naštěstí se jednalo o stěnu severovýchodní a „naše“ severozápadní byla stále volná. Bylo ale jasné, že počet nových pokusů se každoročně zvyšuje a je jen otázkou času, kdy se výstup někomu podaří. Expedice byla pojata jako „velká“ (celkem 15 členů plus 3 zahraniční), což na tehdejší dobu bylo zcela normální. Když už se sehnalo povolení vycestovat, tak ať tam jede co nejvíce lidí. Prvním cílem bylo vylézt kopec normální cestou – Západním pilířem, hlavně kvůli aklimatizaci a poznání sestupové trasy. A pak se může vybrat parta do Severozápadní stěny. Na vrchol se tehdy dostalo 13 lidí z 15 a jediným smutným bodem byla při sestupu smrt Erica Henseleita, člena německé části výpravy.
Pohled na Severozápadní stěnu Shivlingu
V této době přišla do základního tábora silná skupina Slovinců, kteří měli stejné plány jako my. Naštěstí jsme už byli aklimatizováni, narozdíl od nich. V Severozápadní stěně jsme je tedy předběhli a oni si pak museli najít náhradní cíl. O pár dnů později se jim pak skutečně podařilo vylézt novou variantu v Severovýchodní stěně.
V naší výpravě proběhla nejprve krátká debata o taktice výstupu. Konečné rozhodnutí padlo jednoznačně na alpský styl. Kritéria výběru lezců pro chystaný prvovýstup byla velice jednoduchá - kdo měl chuť, mohl se přihlásit. Ve hře zůstala čtyři jména: já, Robo Kukučka, Pavel Rajf a Jirka Švejda - Stýv.
Pavel Rajf a lezení nad prvním bivakem
V této sestavě jsme 10. září časně ráno vyrazili do stěny. Zvolili jsme lezeckou strategii - prvolezec poleze celý den jen s lehkým batohem s osobními věcmi a druholezci se za ním budou pohybovat po laně s pomocí vozejků. Spodní část stěny byla položená s maximálním sklonem ledu 60°, a tak vše probíhalo relativně v pohodě. Odpoledne jsme dosáhli pásma skal a začali v odtrhu upravovat místo pro bivak. Současně s budováním bivaku začalo hustě sněžit. Lavinky z prachového sněhu nás začaly navštěvovat každou chvíli. Bivak byl nepříjemný a do rána jsme byli kompletně mokří. Za úsvitu jsme se rozhodli pro slanění. Těsně před polednem sněžení ustalo. Ukázalo se slunce, a tak se nám podařilo vysušit spacáky i vše ostatní.
Gabo během překonávání ledového trychtýře pod velkým ledovým polem
12. září brzy ráno vyrážíme k dalšímu pokusu. Při vstupu do lezecké části se s námi loučí Robo, protože předchozí den nachladl a nechtěl nic riskovat. Dále pokračujeme jen ve třech. Celkem v dobrém čase dolézáme k bivaku. Jirka na něm ještě popracuje a pak vaří, zatímco já s Pavlem natahuji lana od bivaku přes pás rozbitých skal s maximální obtížností 4+.
Z lezení velkého ledového pole
Noc ve třech jsme přečkali v pohodě, a tak další ráno vyrážíme k prvnímu klíčovému místu cesty – k trychtýři. Natažená lana nás rozehřívají a díky nim už ledový trychtýř začínáme řešit v pracovní teplotě. Při vstupu do trychtýře míjím poslední slaňovací smyčku našich předchůdců. Stěna nad námi je úplně nedotčená, byl to pro mě zvláštní pocit. Čeká nás v ní perfektní lezení, kde sklon ledu dosahuje maximálně 80°. Celkem bez problémů nás stěna pouští do ledového pole ve střední části. Na pravé straně pole nacházíme slušné plošinky pro bivak. Já s Jirkou obsazuji jednu z nich a Pavel se zabydluje asi 10 metrů pod námi. Při západu slunce vaříme a vše vypadá super.
Nad místem třetího bivaku nalézá Gabo do klíčového místa
Další den ráno začíná Pavel postupně traverzovat doleva k ledovému komínu ve středu stěny. Sklon ledu se mění od 60° k sedmdesátce a ve vlastním komínu je sklon vodního ledu něco mezi 80° a 85°. Pavel v něm odvedl skvělý výkon. Lezl v pohodě a rychle. Jediným problémem bylo, že se nám nepodařilo objevit vhodné místo na přespání. Pavel sice zkoušel něco najít, přesto každý bivakujeme ve své vývrtce v sedáku jen se spacákem omotaným kolem zad - o závěsných plošinách se nám v té době mohlo jenom zdát.
Gabo nalézá do centrálního komína
Ráno jsme vypili něco málo polévky s rozhodnutím, že se najíme až na první slušné polici. Odlézám ještě tři délky v ledu o sklonu 75° až 80° do skalního komína. Komín byl sice lehce převislý, ale největším problémem se nakonec ukázaly volně vyskládané kameny, které tam držely jenom zázrakem. Odkládám baťoh a raději lezu v levé straně komína po ledové glazurce s tloušťkou 5 až 8 centimetrů. S minimálním jištěním natahuji plnou délku, ale k dobré skále mi chybí ještě tak deset metrů. Prosím Jirku, ať popoleze k poslední vývrtce a o deset metrů výše pak konečně dělám dobrý štand v pevné skále. Dokonce na něm i stojím! Nevím kolik hodin jsem těch 50 metrů lezl, ale bylo to hodně dlouho.
Pavel volně přelézá převislý úsek v pevné skále obtížnosti V+
Dál už nejsem na prvním konci schopen pokračovat v lezení. Střídá mě Pavel, který volně přelézá převislý úsek v pevné skále nad námi s obtížností V+. Po další délce dolézá k perfektnímu bivaku za odštěpem ve vrcholové části stěny, kde se konečně dobře najíme a vyspíme.
Konečně dobrá plošina pro 4.bivak
Ráno jsme s Pavlem vyslali na první konec lana Jirku, ať si taky trochu skousne. Jirka leze s přehledem délku za délkou. Lezení se pohybuje kolem obtížnosti IV+ a sklon ledu 60° až 75°. Kolem druhé hodiny odpoledne nad sebou spatříme vrcholovou převěj. Netrvá to dlouho a snadným terénem vylézáme na vrchol Shivlingu. Pocity na vrcholu se popisují jen těžko, byly hodně intenzívní…
Ráno jsme s Pavlem vyslali na první konec lana Jirku, ať si taky trochu skousne.
Při sestupu nám pomáhá znalost trasy a taky 100 metrů repky, kterou jsme s sebou měli pro případ rychlého útěku ze stěny za špatného počasí. Po cestě absolvujeme ještě jeden studený bivak a ráno slaňujeme zhruba 20 metrů vzduchem přes sérak. Čeká nás sestup po fixech. Na jejich konci nás už čekají Yeťák a Prcek. Pomáhají nám s bagáží do základního tábora, kde pijeme pivo od Poláků a všechno co teče…
Několik otázek na závěr
Po přečtení reportáže o vašem prvovýstupu na Shivling lze nabýt dojmu, že jste stěnou proběhli celkem snadno. Opravdu tomu tak ve skutečnosti bylo?
Jirka tahá poslední délky...
Fakt jsme se nikdy nezasekli, nikdy nenastala situace, že bychom nevěděli co dělat dál. Lezení odsypávalo, někdy třeba pomaleji, ale vždycky jsme dolezli, kam bylo třeba. Samotného mě to udivilo, čekal jsem větší potíže. Rozhodující byla spíše psychika. Gajbl ve střední části našeho výstupu totiž sbírá vše, co spadne z vrcholové stěny. Člověk tam musí nalézt s vědomím, že když se pokazí počasí, tak se z cesty v podstatě nedá utéct. Vždyť samotná stěna je vysoká 1.800 metrů a to se nedá ve třech lidech jen tak přeběhnout. Naštěstí jsme měli vynikající počasí. Kromě vrcholového dne bylo celých pět dní stále jasno. Také jsme měli velice dobré podmínky, které tam pravděpodobně běžně nejsou. V dolní části jsme třeba objevili několik slaňovacích smyček v místech, kde jsme vůbec nechápali, proč odtud někdo slaňoval. Před námi se přitom o stejný prvovýstup snažilo asi patnáct lidí, mezi kterými bylo hodně zkušených himálajistů. Například Greg Child - himálajská hvězda první velikosti a všechny jeho pokusy skončily neúspěchem…
Pohled dolů Severozápadní stěnou Shivlingu
Nejsilnější moment z vlastního lezení pro mě znamenaly délky ve vrcholové hlavě. Jediné slabé místo v této převislé stěně je centrální komín, kterým nás stěna nakonec pustila nahoru. Občas jsou v něm také převislá místa, ale vždycky se nám je nějak podařilo oblézt po okolních glazurkách. Po jednom z těchto těžkých úseků jsem dolezl na štand úplně „vyčichlý”. Za mnou psychicky náročné těžké lezení bez možnosti zajištění ve výšce 6 tisíc metrů… Podíval jsem se na skalní převis nade mnou a pomyslel si: „To bude pěkný nářez, jasná hákovačka.“ V čisté skále byl vždycky lepší Pavel, já byl spíše na mixy, a tak nastoupil on. Přišel, shodil batoh, a protože původem je pískař, vysolil převislou žábovačku v mačkách bez toho, že by si někde sedl nebo se něčeho chytil. Prostě ji suše vymastil a za pět minut zmizel za převisem. Bylo vidět, že jsme do čela vypustili správného borce ve správnou chvíli. V duchu jsem si říkal: „Klobouk dolů!“ A díky těmto šťastným konstelacím byl náš výstup opravdu skvostný.
Jakou obtížností bys váš výstup oklasifikoval?
Vrcholová převěj
Těžko říct. Cesta byla hodně vyvážená a postupně spíše gradovala - čím výš, tím to bylo těžší. Spodek byl lehce položený, pak se to postupně celé zvedalo a nahoře se tyčila převislá hlava – nejobtížnější úsek s obtížností tak asi za V+ a s maximálním sklonem ledu 85°.
Co předcházelo vašemu úspěšnému prvovýstupu na Shivling? Jaké jsi měl zkušenosti s výškovým horolezectví?
Vrcholová fotografie z Shivlingu
Na Shivlingu jsem výšce na chuť ještě moc nepřišel. Byl jsem spíše klasický horolezec se zálibou v lezení na písku, kde jsem sice na prvním konci přelezl cesty i za IXa, ale většinou se pohyboval spíše někde mezi VIIIb a VIIIc. Nejvíce mě bavilo zimní lezení - mixy, ledy. Výška pak asi musela přijít automaticky. Nejprve jsem si ji chtěl jen tak vyzkoušet, a tak jsem jel na Shivling. Sice se zadařilo, ale já pak zase pokračoval ve vyjetých kolejích. V zimě jsme byli v Romsdalu v Norsku a jako první v zimě přelezli cestu na Store Trolltind. Pro mě osobně znamenala nejkrásnější a nejpohodovější výstup, jaký jsem kdy v zahraničních horách vylezl. Opravdu úžasný lezecký zážitek. V Norsku je většinou špatné počasí, ale nám vyšlo nádherné. Lezlo se v naprosté pohodě, krásné mixové délky střídaly úseky v ledu a po 600 metrech lezení jsme dolezli na bezvadnou polici na bivak, kde jsme mohli v pohodě ležet. Prostě bonbónek!
Byl jsem spíše klasický horolezec se zálibou v lezení na písku...
O rok později jsem jel na Pamír, kde jsem se už na výšku soustředil. Byl tam s námi Sylva Talla, který mi osobně hodně pomohl. Sylva byl pojem. Odkoukal jsem od něj, co se dalo, hlavně pohyb ve výškách. Až tam jsem zjistil, že nemá význam běžet chvilečku jako „mladý paša”, a pak hodinu popadat dech. Od Sylvy jsem odkoukal tempo, o kterém jsem si zpočátku myslel svoje: „Jak může ten borec lézt v Himálajích, když chodí jako šnek…“ Pak jsem zjistil, že je ze všech nejrychlejší, protože se sice pohyboval pomalu, ale pořád. Jak jsem si zvykal na výšku, vylezli jsme postupně na Pik Četyrjoch a na Pik Korženěvské. Na Pamíru jsem zůstal o něco déle než ostatní a společně s jedním Rusem pak vylezli ještě na „Komanče”. Pravda, oproti Rusovi jsem byl na vršku podstatně pomalejší, to se přiznávám. Nicméně jsme na vrchol vylezli za tři dny, místo klasických pěti. Tam jsem zjistil, že by mi výšky mohly jít a začal se tím směrem orientovat. Příští rok jsme jeli zase na Pamír s cílem udělat traverz Korženěvská – Komanč. Vzali jsme to nejprve přes Kavkaz, kde jsme se na Elbrusu zaklimatizovali, což jsme už odkoukali od jiných. Na Pamíru jsme se pak pohybovali podstatně lépe, než když nás o rok dříve vyhodili z vrtulníku v základním táboře ve 4.000 metrech jako vyorané myši. Za 4 dny po příletu na Pamír jsem už skutečně stál na vršku Korženěvské. Napadlo ale tolik sněhu, že všude padaly laviny, a tak se nám už nic jiného nepodařilo podniknout.
Text a foto Branislav Gabo Adamec (kontakt zde), uveřejněno se svolením autora
otázky pokládal Martin Krejsa
Informace o výstupu
Shivling (6.543 m), Severozápadní stěna, Garhwálský Himálaj, Indie, vedoucí výpravy Tomáš Kysilka, prvovýstup družstvo Branislav Adamec, Pavel Rajf, Jiří Švejda (vrchol 16.9.1987)
Jedná se o doposud nezopakovaný výstup.
Polský pokus o výstup v roce 2016
Pohled do Severozápadní stěny Shivlingu, foto: Andrzej Życzkowski
V roce 2016 se o průstup touto cestou pokoušela dvojice polských horolezců Grzegorz Kukurowski a Łukasz Chrzanowski, jejichž pokus skončil tragicky.
Pohled do Severozápadní stěny Shivlingu, foto: Andrzej Życzkowski
Oba horolezci po 4 dnech lezení dosáhli výšky 6.300 m. Zde 11. října 2016 Grzegorz Kukurowski zahynul na výškovou nemoc. Łukasz Chrzanowski se pak rozhodl pro návrat. Slanění na místo prvního bivaku prvovýstupců mu trvalo dva dny. Na ledovém svahu ale ztratil rovnováhu, sklouzl 200 metrů a spadl do trhliny, kde zemřel. Další dva členové polské expedice, kteří mu šli naproti, byli v tom okamžiku 150 metrů od něj.
Detaily lze nalézt např. na www stránkách Polského horolezeckého svazu zde a zde.
